“Počínání čítám k největší rozkoši lidí - i národů.”
KROMBOŽINEC LILIBINSKÝ
PŮVOD KRHÚTŮ - RŮZNÉ TEORIE KRONIKÁŘŮ - ŠUPÁCI A RODOVÉ ZŘÍZENÍ - BLAHOSLAVENÝ BENHART A MARNÉ POKUSY O POKŘESTĚNÍ - Č'TYŘI STARÉ KRHÚTSKÉ LEGENDY
Vyznat se v samých počátcích krhútského prvověku je
práce nejen obtížná, ale také špatně placená. Jediným solidním pramenem je tu
výmysl, případně analogie vývoje se sousedními národy, především s českými
dějinami, s kterými nemají krhútské dějiny pranic společného. Každá dějinná
epizoda se dá rozpracovat do katastrofální šíře: budete-li mít chvilku dobré
pohody, zkuste to sami a us trnete, co vás napadne závažných konin.
Omezím se tu - již dosti omezen místem, časem, prostorem a
inteligencí - jen na ty historické momenty, které mne mimořádně znepokojují.
První takovou otázkou je bezesporu původ Krhútů. Nejstarší
krhútský písmák Chrt Drda (původně ponocný v Ejči pod Mejknínem) se
zřejmě pod vlivem české kroniky Kosmovy zmiňuje o tom, že Krhúti přišli do
společné vlasti s praotcem Čechem a prastrýcem Lechem a pokračovali pak pod nejasnou
záminkou v pochodu kousek dále a tam se smísili s původním obyvatelstvem Mrtonohů v
poměru 3:1,572. Dovozuje z toho krhútský národní kolorit.
POZNÁMKA: Chrt Drda je autorem nejstarší krhútské kroniky "Chronika Crhutorum, quod populus est magnus amator srandae" o 17 svazcích. Čte se jako Alexander Dumas dcera. Je psána velice vulgární latinou: nevíme, kdy byla napsána a zdali. Ale na svou dobu je jistě dílem geniálním: dočítáme se tu bezpečně, jaké bylo který den počasí, s kým se autor setkal a na kterou ženskou kdy myslel, daleko méně už, co se skutečně přihodilo, povrchnímu čtenáři to však při čtení příliš nevadí.
Naproti tomu druhý z latinsky a vulgárně píšících krhútských kronikářů, majitel latifundií a velký humanista Kanec Trh, je jiného názoru.
POZNAMKA: Kanec Trh založil pomezní město Kančí Trhy, které později po protiprávním přitržení k české říši byly omylem, nepochopením etymologie jména, přejmenovány na Trhové Sviny. (Čechové se ovšem Krhútům za ty Sviny dodnes neomluvili.) Kanec Trh psal výhradně pro své potěšení proto jej jako letopisce sotva m ůžeme brát vážně.
Kanec Trh tvrdí, že praotec Čech měl několik synů,
které vyslal do různých končin země, kde pracovali jako úsekoví důvěrnící. Byli
to např. Netol (po něm Netolici), Dudlík (též nesprávně Doodle-Dúdlebi), Lúč
(netřeba rozvádět), Lemún (Lemouni, později Lemúzi asimilací k francouzskému Les
Musicienes), Litrměř (nesprávně utvořeno: Litoměřici) a jiní, mezi nimi pák
nejmladší - Krhút. Zatímco všichni starší bratři a jejich potomci drželi basu a
cítili se spjati s Čechy pražskými pokrevně nebo dobrovolně (viz Lucká válka),
Krhúti se zcela osamostatnili, kronikář dokonce uvažuje i o možnosti, že Krhúta
měla majitelka praotce Čecha s někým jiným: proto prý o nich prudérní Češi ve
svých kronikách raději nehovoří a kronikář správně cituje na tomto místě
klasika: Cave illum semper, qui tibi imposuit semel.
Daleko nejmalebnější výklad původu Krhútů však
nacházíme u Vrby Hrbaty, prvního kronikáře píšícího národním jazykem
Krhútů, autora díla, jemuž se od nepaměti říkalo "Kronika Hrhatá".
POZNÁMKA: Tento název nepřipomíná pouze jméno autora , ale i rytmický sklad této veršované brožurky. Jde prostě o jakéhosi krhútského Dalimila.
Vypráví totiž, jak jakési individuum jménem Krhút uteklo s dcerou váženého českého vladyky, zrzavou dívkou Mrzenou, a ubíralo se s ní všemi směry.
POZNÁMKA: Vrba Hrabata rozkošné, byt' poněkud rozvláčně líčí, že onen muž unesl tuto dívku ve chvíli, kdy prala prádlo celé rodiny vladykovy, takže nemohli být pronásledováni: cudná rodina seděla doma nahá a starý vladyka marně vybíhal ve své zIobě na zápraží drže si před hambatou částí těla hrneček s vzácným ornamentem lužické kultury. Vladykův dvorec dodnes stojí na Malé Straně - je to onen známý dům Na prádle.
Potud jednotlivé dohady u založení krhútského národa a původu Krhútů. Všechny dohromady, vědecky vzato, nestojí ani za starou belu. Teprve v poslední době odhalili čeští archeologové některé roušky, tvrdíce, že "původním obyvatelstvem české kotliny v období doby kamenné byli nositelé kultury volutové, anebo páskové".
POZNÁMKA: Tento pozoruhodný názor na původní osídlení české kotliny pásky je velmi zajímavý, ale je spíše nactiutrháním, mají-li na mysli Krhúty. Mýlí se - jde spíše o Mrtonohy.
Postupně se prý vytvořil daleko před začátkem našeho společného letopočtu v české kotlině národ neznámého původu, který si tu vegetoval nezávisle na různém courání Bójů, Markomanů a jiných přivandrovalců, dělaje si své.
POZNÁMKA: František Palacký, známý český nacionalista, např. píše v 1.
dílu svých Dějin národu českého: “Ale kteří a jakowí národowé tímto
způsobem autočiště w Čechách i w Morawě kdy hledali a nacházeli - Thrákowé-li
či Etruskowé, Illyrové, Celtowé, Germani, Kymowé nebo Slowané - kdo již nyní, w
nedostatku wšech o tom památek a zpráw, odwážil by se té pohádky?"
Ale hned v poznámce č.39, k tomu připojené, dodává Palacký
něco, co by mu mělo vynést nejvyšší krhútský řád in memoriam Píše totiž:
"Či snad Korkonti, národ neznámý, jenž ale podle Ptolemea ještě po
Kristowě narození pod Krkonoši bydlili, a těěmto horám bezpochyby jméno swé
zůstawili, byli zůstatkem národů w Čechách již před Boji osedlých?!”
A jsme doma, přátelé! Nelekejme se příšerné zkomoleniny
pojmu Krhúti v ústech Ptolemájových! Ještě v dnešní době nás řada
sklerotických učenců nazývá Krkouni nebo Krkuhúti. A když mě potkával před lety
Adolf Hoffmeister, ptával se: "Tak co dělají vaši Křováci?" Nevidím
důvodu, proč by měl být starý Ptolemájos pokládán za chytřejšího, než byl
Adolf Hoffmeister.
Tento národ, když poslední Markomani odtáhli, zůstal v
české kotlině sám. Myslím, že se tu sám bál - a proto sem pozval své vzdálené
bratrance Čechy, kteří se tu už tak nebojí.
POZNÁMKA: Ačkoliv jsme byli v nedávných desetiletích svědky, že tato českokotelná klaustrofobie postihla i některé Čechy, Slováky a Biľaky, kteří ze strachu pocítili nutkavou potřebu pozvat si sem nejen bratrance, ale dokonce i své bratry.
Jak takový první kontakt Krhútů s Čechy vypadal,
vylíčil zřejmě nejpřesvědčivěji už v 17. století Pavel Stránský ze Zapské
Stránky ve svém znamenitém díle Český stát (str. 10 7):
"Oni prořídlí starší obyvatelé, ukrývající se v
roztroušených chatrčích, zprvu ze strachu před novými příchozími vyhledávali
útočiště ve známých jeskyních, ale když z příbuznosti řeči a obyčejů
poznali, že to jsou lidé jejich národa, navzájem se s hosty pozdravili a uctili je
hostinnými dary, mlékem, sýrem a masem, ba když poznali, proč přicházejí, nabídli
se jim za vůdce při všestranném prozkoumávání krajiny. Odtud se stalo, že
zakrátko veškeré množství starého a nového lidu ... srostlo v jeden a týž národ.
Po způsobu ostatních slovanských národů, velmi vytrvale dbalých svobody, svěřili
se spíše otcovské než panské správě vůdce Čecha, ba přijali také, podle jeho
jména, název Čechů."
POZNÁMKA: Tady ovšem pan Stránský Čechům až příliš fandí. Nemluvě o ostatních Slovanech.
Takže teprve po příchodu Čechů, kteří se tu zazobali, došlo k postupnému splývání obou kmenů; čeští archeologové pokládají oba kmeny za rasově i jazykově příbuzné a tvrdí, že se asimilovali, což nemusí ještě znamenat, že se opravdu asi milovali. Kde se druhdy ozýval třesk zbraní Mrtonohů, Bójů a Kvádů, pluh slovanský nyní kypřil zemi, láska se prováděla v brázdách a na rodných lánech zahlaholil libý zpěv pohřebních písní.
POZNÁMKA: Pohřební kult byl u Krhútů jedním z kultů úhlavních: pro poměrně nízkou úmrtnost v ještě neznečištěném ovzduší byl pohřeb vítanou příležitostí k neformálním besedám, oslavám i k desetiminutovkám, a proto byl pohřební obřad spíše zábavou. Dokazuje to koneckonců již zmíněný žalobej.
Vůbec celý život Krhútů v té prastaré prvobytně
pospolné době byl při vší bídě spíše veselý než vážný, oproti jiným
národům, kde pro nesnesitelnost prvobytně pospolného jha muselo dojít k otrokářské
revoluci: u Krhútů se vývoj nesl jiným směrem, k společnosti pospolně-druhobytné,
jejíž výdobytky u nás doznívají dodnes.
V této souvislosti se nelze nezmínit o základním
společenském uspořádání národa, které se opíralo a dodnes opírá o rodové
zřízení. Je faktem, že jediným kmenem Protoslovanů na českém a Pretoslovanov na
slovenském území (jména zřejrně pocházejí z lapidárních odpovědí na otázky
"proč" a "prečo"), který se vzepřel sjednocujícímu úsilí
Středočechů a nepřijal pražskou češtinu za spisovný jazyk, je kmen Krhútů.
Prostě se od kmenového svazku trhli, a proto o nich někteří Čechové dodnes
říkají, že jsou trhlí. Po dlouhé věky tu krhútské obyčeje odolávají českým
kulturním nájezdům, at' už měly formu ozbrojeného vpádu, nebo čtenářských
konferencí a besed se čtenáři.
POZNÁMKA: U Krhútů jediných se zachovaly ještě předpřernyslovské zvyky. Tak např. nebyla nikdy u Krhútů zatýkána otka, jak tomu učil Přemysl Oráč, ale naopak vždy byli u Krhútů zatýkání lidé - to pak bylo považováno za normální a běžné.
Krhúti se od nepaměti dělili na několik rodů, kterým se
někdy říkalo "šupy". V čele každého šupu byl volený šupák, který
kromě práva první a poslední noci byl téměř nesvéprávný, pokud nebyl bujarem (na
západním pomezí), nebo hordubalem (na východním témž). Byl volen na shromáždění
celého rodu a velmi často se stávalo, že se o tuto funkci nikdo nedral, a proto musel
být některý z přítomných uprošován: obvykle svoloval takový šupák až po
menších úplatcích: tak postupně jejich moc rostla a čím větším by1 kdo
šupákem, tím byl zkorumpovanější.
K hlavním povinnostem šupáků patřilo vybírat rozličné
příspěvky a daně, vyjednávat s údržbáři, získávat bezplatné dobrovolné dárce
krve pro upíry, smiřovat rozmíšky a co možno překvapivě svolávat besedy k
projednávání problémů, které nikoho nezajímaly.
Naproti tomu členové rodů měli četná práva, která byla
pokládána často za skutečnou vymoženost starého věku a která bychom marně hledali
v ostatních zemích prvobytně pospolné Evropy. Namátkou se zmiňuji o právu na
právo, o právu docházet na domovní besedy a vyslechnout je do konce (tzv. právo
útrpné), právo držet basu, právo spolurozhodovat o postavení nábytku ve
společenských místnostech a podobně. Příslušníci byli pokládáni za vzájemně
příbuzné (ovšemže mám na mysli příslušníky jednoho rodu, a ne příslušníky
jako takové), a proto mezi sebou nesměli obcovat bez po volení Velikého Izolátora:
ostatní příslušníci (různých rodů) povolení ke kopulaci nepotřebovali. Do
jiných rodů byli v době matriarchální vyvdáváni muži, často za jejich hořkého
pláče, neboť si uvědomovali, že budou vydáni všanc nejen vlastní ženě, ale i
tchyním, tetám a švagrovým. Teprve za patriarchátu pak byly vyvdávány ženy, často
za jejich poťouchlého úsměvu. Byly pod čepcem - jak zjistil badatel Jonáš Bicek
vulgo Kándl, nazýval se ten čepec hrych s pytlem.
Při jednáních rozhodovala vždy sprostá většina.
POZNÁMKA: Až z té doby se datuje staré slovanské přísloví "Ženská v domě není pro mě”, k čemuž bylo dodáváno: "Cizí kotě je pro tě." Je to jeden z důkazů rodového zatížení Krhútů.
Původně bylo šest nejstarších krhútských rodů, z
nichž se dodnes dochovaly jen čtyři: Moroňové, Krombožinci, Klátinci a Drškové,
všechny pocházející od významných dědů. Pištorové a Prkolové vyhynuli, právě
tak jako kočovný rod Maršíčků (toto slovo znamená starokrhútsky "poutník,
který se pobulharštil").
Každý krhútský rod měl svou barvu a svůj totem a pokřik: totem pak uctíval vedle
svých bab (v době matriarchální) a dědečků (v patriarchátu). Takovým symbolem
Pištorů byl např. pišťour, Moroňů zámrť, Klátinců vychýlený smrk apod.
POZNÁMKA: U Krhútů se ve středověku nerozvinula feudální společnost, zatímco u Čechů se rozvinula dvakrát: ve středověku a v nedávné době výdobytků. Čeští představitelé nejmocnějších rodů se kdysi zhlédli v německých vzorech, měníce se z vyznavačů růží na Rožmberky, z vyznavačů hvězdy na Šternberky a z vy znavačů zlata na Goldstűckry.
Za hlavní příčinu toho, že Krhúti jsou dodnes jediným
evropským národem, který si zachoval svou pospolně-druhobytnou tvář, pokládám
fakt, že již v rané době ztroskotaly veškeré pokusy o pokřestění Krhútů.
To bylo tak:
Po nejstarší období, které je plno nejasností a legend,
dohadů a sporů pro nic za nic, zmiňují se sice kronikáři o prvních krhútských
věrozvěstech a jmenují řadu: Maršíček, Trudomysl, Choromysl, Branislav, Rosenbaum a
Serbousek, avšak existence těchto bytostí je sporná.
V době, kdy se Evropou valila lavina křesťanských
blouznivců, poustevníků, cyrilů, metodějů, světců i zhýralých mnichů, kteří
obraceli šmahem celé národy v prach, popel a křesťanskou víru, nezapomněla církev
svatá ani na Krhúty. Protože si nedělala iluze o jejich slovanské holubičí povaze,
vypravila k nim vojsko o 167 322 otrlých mužích a zkušeného křtitele, který si
dělal čáku na svatozář: byl to zkušený mnich franckého původu, který pokřtil a
vyhladil již čtyři slovanské kmeny na Správě a Havole. Jmenoval se Benhart a byl
blahoslavený.
Křesťanské vojsko ke Krhútům nedošlo: v lesích
Zdaravášových ztratilo v opilství směr a hasilo si to do Bavor, kde vypálilo 365
dávno již křesťanských vesnic a pak se rozpadlo v domnění, že splnilo svůj úkol.
Abstinent Benhart však do Ejče došel a byl přijat ke krátkému srdečnému rozhovoru
krhútským věrozvěstem Trumhou Pluskalem, o kterémžto rozhovoru tvrdí badatelé
nikoli neprávem, že nejen krhútský národ, ale i charakter národa.
POZNÁMKA: Podle vyprávění očitých svědků začal rozhovor tím, že
křesťan vybafl na Trumhu Pluskala: “Jest jeden Bůh!”
“Ano,” odvětil Trumha, “jest jeden bůh a jmenuje
se Lomikel.”
“Vážně?" zaváhal blahoslavený Benhart, a pak
pokračoval: “Bůh jest bytost, která je sama od sebe a nekonečně dokonalá. Můžete
se o tom dočíst ve III. knize Mojžíšově, kap. 3, verš 14. Praví se: Já jsem,
kterýž jsem.”
“To jsem já taky,” odtušil Trumha, “Je-li pýteno
povadlé, píše se píten.”
“To je nesmysl,” odporoval křesťan, “protože
stojí psáno: Není bůh jako člověk, aby klamal, ani jako syn člověka, aby se
měnil. Řek1 tedy a neučiní? Mluvil a nenaplní?”
“Naplnit by mohl,” pravil Trumha, “vyschlo mi. Ale
nikdo neříká, že mluvil. On jen občas rourácí." Blahoslavený Benhart zalapal
po dechu.
Rozhodující byl závěr tohoto zdvořilostního rozhovoru,
kdy se mluvilo o otázce neposkvrněného početí. Křesťanský věrozvěst se pokoušel
přesvědčit krhútského kolegu, že je to věc jednoduchá. “Kouknou se, pane Trumha,
náš pánbůh má syna, jeho matkou je panna Maria, rozumějte mi, ona by la nevěstou
Josefa, tesaře, a jako panna pánubohu synka porodila, když jí tam fouknul Ducha
svatého. A to byl Vykupitel. Je vám to jasné?”
“Moc ne,” odvětil Trumha Pluskal skromně, “ale zajímavé
a pikantní to je. Jako když se starému Kohnovi Sára přiznala, jak on byl na smrtelné
posteli, že má jejich syna Icika s jeho příručím Roubíčkem, kterému za milostné
služby ovšem platila. A kde že na to brala peníze? No přece v jeho kase. V jeho kase
- 'no tak potom, Sára, neříkej, že to není můj syn!' - On ale stejn ě nebyl moc do
kšeftu. A jak dopadl syn vašeho pánaboha?”
“Toho popravili,” přiznal blahoslavený Benhart.
“Náš Lomikel má taky družku, ale nikomu ji nepřebral, kdo
by si taky s tou starou škeblí něco začínal. Jmenuje se Kvakev, je jedinou bohyní
rodu mužského a na její počest se pálí žáha. Štípem klekce. - Víte, my si taky
rádi vymýšlíme, ale jak vidím, je to vaše náboženství ještě základnější
než Prakršno.”
Oba věrozvěsti se pak hořce rozplakali, opili a nakonec se
chechtali jako blázni, protože si začali vymýšlet bohyně různé lásky - jako
např. Druchema - bohyně lásky s použitím ochranných prostředků, Dřevona - bohyně
nezkušené lásky, Soluna - bohyně lásky, která nás přicházívá zatraceně draho,
Zádruha - bohyně nahrazující pravou lásku a tak dále.
A tak zůstali Krhúti pohany a přísloví "Samá sranda a
žádné náboženství" jim pranic neříká, protože u Krhútů jsou oba póly
jedno a totéž.