Treska Kvakev, treska těha
bezkořena Velekněha!
(Tresce Kvakev, tresce těžce
neuctivost k velekněžce!)
POKLONA VELEKNĚŽCE
DOBA BEZVLÁDÍ A TAHANIC - PRVNÍ VOLBY V EJČI POD MEJKNÍNEM - MLÁDÍ A ŽIVOT PRNTY PRKOLY – ROZKVĚT FILOZOFIE - SMUTNÉ ROZLOUČENI S PRNTOU
Doba dějinné černavy a mrákotného temnověku, kterou jest
každému národu protrpět až do dřeně vlastního, nezcizeného jáství, bývá
kolbištěm kronikářů, veležreců, praraplů, tmářů a jiných představitelů
inteligence pospolně-druhobytné společnosti, odkud nám jen tu a tam a nezřídka i
jinde vynášejí učenci posedlí archeologií na svět lo dne tu střep, tu ohořelý
trám, tu ještě něco daleko horšího. Tito oráči neúrodných pahorků jsou sice
nejpilnějšími dělníky, pracujícími s krumpáčem a lopatou, přesto však nevěřme
doslova všemu, co nám ukazují, ušpinění a u vytržení nad zrezivělou čepelí :
copak lze vykopat lidský vzdech, touhu, utkvělou myšlenku, sen?
Tragikomedií lidského rodu je fakt, že si namlouvá, že
každá epocha, kterou je mu třeba žít, je neopakovatelná a že není většího
štěstí, než žít právě v ní. Chtějí tak ovšem jen malomocně umocňovat
skutečnost, že žití samo o sobě je prostě krásné. I když se někdy zdá
nesnesitelným.
O tom, že ani tak nezáživná věda, jako je kronikářství a
pomocné vědy historické, nemusí postrádat chvil dobré pohody, svědčí zajisté
krátký a šťastný úsek krhútské historie, který byl dán vládou osvícené ženy,
Prnty Prkoly, "čibridy na trůně".
POZNÁMKA: Slovo "čibrida" se příliš úzce překládá do češtiny výrazem "běhna" - je to naprosto mylné. Toto slovo znamená : doslova "žena, která rozdává radost zdarma nebo za příslušný obnos". Přitom radostí nemyslí Krhúti pouze lásku (i když i ji!), ale i třeba moudrost, vlídné slovo či obnošené šatstvo. Tímto s1ovem byly pak označovány všechny ženy osvícené, ženy volného myšlení mravů i způsobů. Slovo běhna se v krhútštině sic e také vyskytuje, a1e zcela v jiném smyslu: Krhúti dělili ženy na ty, co chodí rychle ("běhny"), a na ty, co chodí pomalu ("coury").
Po zániku ukrutného Krče Dršky a smrti Odra (Halifaxe) Vartulíka nastala krátká doba bezvládí a zmatků, která se vyznačovala především energickými tahanicemi mezi Drškovými pohrobky - pacukavci - a jejich odpůrci - posedlými čili odrovci, s téměř naprostou rovnováhou jejich sil. Nárůst kdysi tak neoblíbených pacukavců si lze vysvětlit jedině nostalgií stárnoucích strejců.
POZNÁMKA: Dovedeme si zajisté představit, jak za padesát let prohodí demonstrující student z roku 1989 nostalgicky: Ach, jaká to byla krásná doba, ta doba Husákova a Biľakova a Jakešova - vždyť to jsem by1 tak krásně mlád, byla to doba mých prvních polibků, trhání malin nezralých! Ach, kde jsi, Brežněve!
Vážky se klonily hned na tu, hned na onu stranu, obě strany
často své úsilí egoisticky přeháněly a stávalo se, že posedlí někdy hanili
pacukavce za stejné vady, které byly vlastní i jim: někdy to mělo formu až
vzájemného vytahování. Obě strany se častoval nadávkami a obviněními z
krátkozrakosti, z liberalismu, dogmatismu, hlupáctví, ignorantství, velezrady,
mnohoženství, impresionismu, politického abstrakcionismu, ba dokonce i z
břichomluvectví.
Přesto mělo toto období velký význam pro ozdravení
charakteru národa. V době nejistoty totiž, zda bude vát vítr zprava, nebo zleva,
postupně odpadávali kariéristé a přikrčení úředníci se napřimovali, neboť bylo
velmi těžko odpovědně vystihnout, co se v kterém momentu žádá a co je záhodno
prohlašovat. Tato volnost projevu byla ovšem odepřena pouze starým Mrtonohům.
POZNÁMKA: Bylo to někdy až komické: např. kniha jakéhosi Obroka Kučery, žertující o Krči Drškovi, byla tištěna osmnáctkrát, aniž vyšla. Když měli totiž vrch podlí byla vždy dávána do tisku, než ale byla vytištěna, nabyli vrchu pacukavci a dali vše do stoupy. Byla tím vázána značná kapacita tiskařských závodů Mír, s.p.
Konečně ztratili (díky odpadnutí přicmrdálků a
plahounů) pacukavci zázemí a jejich vláda definitivně padla. Byli posláni, ba
zahnáni zpět do svých kanceláří a dvorů, a národ se rozhodl, že začne znovu
(zase jednou opět!).
Protože pacukavečtí věrozvěstové byli tedy sesazeni a
nebylo nikoho, kdo by nové věrozvěsty jmenoval, rozhodl se národ, vedený v té době
pouze šupáky a organizátory veselic, že si své věrozvěsty zvolí.
POZNÁMKA: Jak známo, podle starých krhútských obyčejů museli být vždy nejméně tři věrozvěsti, aby v případě nedostatku vládních úkolů mohli hrát mariáš Ubyl-li jeden, byl jeho nástupce jmenován sv. otcem, tj. služebně nejstarším věrozvěstem. Ubyl-li sv. otec, což se stávalo nezřídka, stal se jím automaticky služebně nejstarší věrozvěst.
Byl to první případ, nikoli však poslední, kdy byli
Krhúti nuceni sáhnout k volbě, a proto se rozhodli, že jejich volby budou
nejdemokratičtější na světě - že budou volit losem ze všech dospělých občanů.
Tak se stalo, že po volbách se národu představila bizarní
vláda, trojice věrozvěstů, jakou svět nepoznal. Byl tu velice populární klaun
ejčského stálého cirku Verych Vosk, dále mentálně zaostalý periferní metař
skotského původu MacOurek a konečně čibrida luxusního ejčského podniku, baru
"Mrzena" Prnta Prkola.
POZNÁMKA: Poněkud tendenční pacukavec Rafaj Oštara poznamenává o prvním zasedání věrozvěstů: "Byla to spíše sranda než zasedání." Skutečností však je, že když byla čtena nařízení sboru věrozvěstů, propukaly davy občanů v bujarý řehot.
Je zajímavé, že v té době byla rovněž - nikoli losem - zvolena Prnta Prkola královnou krásy (neboli Miss Ejč pod Mejknínem), jsouc vrcholem Krhútské zrzavé líbeznosti. A tu se věrozvěsti rozhodli, že se podřídí rozhodnutím této jediné, první, volené královny krhútské.
POZNÁMKA: Bylo to spíše jakési gulantní gesto a Verych Vosk prohlásil: "Národ, který prožil doby drškismu Krčova, si zaslouží kompenzaci!
Je pochopitelné, že po dlouhém masopustu a sexuální
prohibici bylo přijato zvolení Prnty Prkoly "královnou krásy a tedy celé země,
neboť Krhútem býti, krásné jest", jak praví kronikář, s neutuchajícím
jásotem všeho lidu.
Musíme se tu však alespoň stručně zmínit o Prntě Prkule -
člověku, o jejím mládí, původu a povolání.
O jejím původu kolují pouze dohady: má se za to, že byla (a
většina kronikářů to potvrzuje) jednou ze 32 krásných dcer z velmi vznešené
rodiny věrozvěsta Hrnce Prkoly, čemuž nasvědčovalo její jméno. Tak se o tom
zmiňuje nejen Lektvar Sýr, ale i největší krhútský písmák té doby Vejcovod
Trubec ve svém obsáhlém díle "De revolutionibus terrarum Crhutarum libri
tres" (neboli O povstáních v krhútských zemích knihy tři, na str. 2665 vlevo
nahoře).
POZNÁMKA: Tehdy se v Ejči pod Mejknínem zpíval populární zádrhel neznámého autora, opěvující krásné dcery Hrncovy: Zněl takto:
Dvaatřicet zajíčků
a každý je jiný:
ach, rozkošný pupíčku,
myslím na blbiny …
Již v raném mladí se Prnta Prkola rozhodla, že se věnuje
povolání čibridy, neboť záhy objevila v sobě schopnosti zasahovat do veřejného
dění a uplatnit se více než v běžném pracovním procesu. Mezi ejčskými mladíky
byla oblíbena, protože velice často nežádala na chuďasech a ni jednoho střibuchu
rzivého za tytéž rozkoše, které jí museli boháči platit zatraceně draho. Proto se
o ní říkalo, že bohatým bere a chudým dává.
Prnta Prkola měla vlasy barvy červenozlaté, vzhůru vysoko
česané, leč přesto do čela v pravou chví'li padající, což spolu s plnými rty a
překrásnýma smaragdovýma očima dodávalo jejímu obličeji nepopsatelné líbeznosti.
Na své povolání se připravovala opravdu odpovědně: již v
raném věku přečetla nejrůznější odbornou literaturu, především od českých
současných autorů. Když již nebylo v ejčské Městské knihovně, nesoucí jméno
znamenitého lidového vyprávěče dědečka Žabrdy Krucifixy, ničeho, čeho by se
musela obávat, odhodlala se ke vstupu do praktického života.
V té době však nastává období hrůzovlády Krče Dršky.
Truchlivý stav milostného života za prohibice Drškovy ji nemohl ovšem uspokojit a
proto, po strašném konci Pibřicha Posedlého, rozhodla se odejít do ciziny. A tak se
stalo, že přichází budoucí krhútská vladařka do zlatého města svobodného
milostného a turistického rozvoje, kde již tehdy přes nízkou úroveň pohostinství
byly všechny znalosti rozkoší na vysokém stupni, do příbuzného, slovanského města
Prahy. Na pražských dlážděních rachotila její krhútština a krásná Prnta Prkola
prochází s vyznamenáním tak významným vysokým školstvím, jako byly fakulty v
Narcisu, Carioce, Tatranu, Srdíčku a Jaltě: bylo málo jejích vrstevnic, kterým by se
podařilo nashromáždit tolik teoretických znalostí lidské psychologie. Přitom
dlužno poznamenat, že ani zde nepropadla Prnta Prkola velikášství, ale naopak žila
velice skromně, vydělávajíc si své pražské groše a bonv v potu tváře pouze
občasnými kondicemi.
Konečně se vrací po smrti Drškově do rodné Ejči, aby mohla
být posléze zvolena královnou krásy a celé země. Jejím prvním činem byla
výstavba velekatedrály bohyně Kvakev, již dala sestrojit na vlastní náklady.
Ostatně, nebylo to v Ejči nic výjimečného, neboť u Krhútů byly nezřídka čibridy
- jako dobře situovaná vrstva obyvatelstva - skutečnými mecenáši umění.
POZNÁMKA: Někdy to ovšem mělo svůj háček. Tak například byla Prnta jednou velice rozladěna, když zaslechla náhodný rozhovor dvou chodců: Kdes byl? - Ale v tom velechrámu, co dala postavit ta stará děvka Prkola... Již nikdy potom nevkládala své velké jmění do staveb, a nevědouc, jak s ním lépe naložit, dala prý jednomu mladému, hezkému Krhútovi zadarmo...
Za vlády Prnty Prkoly vůbec nesmírně vzkvetly vědy,
kronikářství, písemnictví a výtvarné umění, hojně zalévány potem těžce
pracující inteligence. (Zato upadala administrativa a v říši vládl ekonomický
chaos, podle poučky apologeta tohoto stavu Vhrdlo Prsa: "Holt všechno nejde
najednou.") Rozkvět věd a umění v tak nesmírné říši sice nebyl k žádnému
praktickému užitku, ale napříště už nikdo nemohl o Krhútech tvrdit, že jsou
zaostalým národem jako např. rozvojoví Češi, kteří se v té době zmohli pouze na
gotický realismus, infikovaný projevy pracovního kvietismu.
V rozhovorech a setkáních českých a krhútských
spisovatelů, organizovaných v různých kroužcích, svazech a obcích, docházelo sice
k bratření, ale nikoliv k porozumění. Jádro pudla bylo v naprosté rozdílnosti
vývoje kultury obou národů: zatímco prostý český pracující s bídou mohl pochopit
svým nepřipraveným, primitivním uměleckým citem pouze naprosto srozumitelné
dřevořezby betlémů a pomalovaných madon s vystrčeným bokem (přesto se hojně v
českých a ještě více slovanských kulturních časopisech diskutovalo o tom, zda by
bok madon neměl být daleko odvážněji a nově vystrčen ještě o něco víc), i
prostý krhútský oráč si při odpočinku na mezi louskal Ch. Morgensterna a své milé
večer pod lipou bublal do ouška epigramy Rosenbaumovy. A chtějte na prostém českém
poplatníku, aby chápal např. tuto na svou dobu skvělou krhútskou báseň, již napsal
mladičký Honc Podprseň po návštěvě Moravy a Čech:
Poroto Poroto Utápím se v Brnu
Poroto nad Ponikvou trnu
Pražane závidím ti Prahu
Pokud roušku sukní neodhrnu
Pálím žáhu
Stýská se mi po porodné Ejči
Šiju verš jak pokrhútský krejčí
Pukám a chce se mi kukat
A když rozteskní mě chutě bejčí
Piju mrukát
POZNÁMKA: V té době totiž by1 v Čechách pořád ještě bestsellerem mnohosvazkový kýč Viktorina Kornela ze Všehrd "O práviech a sudiech země České knihy devatery”, jakžtakž širokým masám srozumitelný.
Jak by se mohli tito zaostávající sousedé Krhútů vyznat ve velkém množství směrů krhútského malířství, z nichž největším výdobytkem byl tehdy takzvaný "fantazismus", který spočíval v tom, že si lidé draho kupovali a doma rozvěšovali zarámovaná čistá plátna , a podle svého gusta si libovolně představovali, co by na nich mohlo být namalováno. Tento směr, ke kterému pomalu spěje teprve dnešní moderní doba, pokládali Češi za projev naprosté degenerace a dekadence, ačkoliv v něm bylo více zdravého než čehokoliv: rozplameňoval fantazii; a dokonce byl signalizován případ, že jeden se k smrti zamiloval do aktu dívky, který si představoval namalovaný na svém kusu čistého, vkusně zarámovaného plátna, a spáchal sebevraždu.
POZNÁMKA: Tento obraz se pak stal nejdražším obrazem té doby: byl vydražen za 12.000 střibuchů rzivých (tj. částka, za kterou by se postavily nové Budějovice). Znamenitě ztvárnil tuto příhodu krhútský romanopisec německo-židovského původu Franta Havránek ve svém vizionářském díle "Zarámovaná smrt".
Tak se tedy na vládě Prnty Prkoly plně potvrdilo staré
krhútské přísloví, že zmlknou-li zbraně, haraší Múzy. Byla to skutečně doba
mírová, protože Prnta Prkola dovedla svým překrásným zeleným pohledem smést
všechny diplomatické překážky z cesty.
Nikdo, kromě Krhútů samých, neměl v té době v okolí
žádných územních požadavků, a Krhúty, jako téměř vždy, nikdo nebral vážně.
A přece dosáhla Prnta Prkola svého: při řešení jedné složité krize
krhútsko-české, která hrozila pohraničními šarvátkami, sedla Prnta Prkola do
obrněných nosítek a nechala se klusem donést do Prahy, kde setrvala s českým
panovníkem tři dny a tři noci v přátelském a srdečném rozhovoru, a pak si
odnášela s sebou do vlasti dekret, kterým se odstupuje Krhútům území Blovicka a
Postoloprt, tradiční krhútské pomezí.
Prnta Prkola nezemřela ve vysokém věku, oplakávána muži i
ženami, neboť si prý v padesátce uchovala svou příslovečnou krásu. Její pohřeb
byl velkou vzpomínkovou manifestací, kterou Vejcovod Trubec takto popisuje:
Prntu Prkolu, blahé paměti nejrozkošnější z žen, položili
v černém rouchu na povoz, kde zpravidla spočívá hrpát. Deset moroňů táhlo povoz s
tělem tolikrát milované zesnulé, za ní následovala lehká brigáda zrzavic v
červených dolománech a černých sukničkářích, oné slavné ejčské divize
mažoretek, zvané "neprobouratelná": často ztrácely kro k i rachlíky. Hned
za nimi se šoural sbor věrozvěstů, v čele se sv. otcem Hrstkou Kruťasem. Básníci,
umělci, filozofové a pak celá téměř Ejč tvořila závěr průvodu, který nebral
konce. Když se blížili ke kimorínu. Padlých věrozvěstů, zakvílel břinčíl a
břin kla kvilda, ozvalo se suché poklepávání kostrčí na violadermy: dav zapěl
táhlý, zoufalý žalobej... Než dozněl, byli jsme na kimoríně. Třesoucí se rukou a
naněkolikrát musel sv. otec podpálit hranici, připravenou k spálení překrásného
trupu Prkolina. Pak pr onesl řeč, ohřívaje si nad hranicí chvílemi mimoděk své
zoufalé, vyschlé ruce. Tklivou řeč zakončil památnými slovy:
"Nezapomeňte památky této ženy, naší milované Prnty
Prkoly, která nikdy nezapřela svůj původ a která zůstala čibridou i na trůně!”