V lidových betlémech je betlémská hvězda
zobrazována jako kometa s výrazným chvostem. Patří neodmyslitelně ke kouzlu vánoc,
stejně jako postavičky kolem jesliček.
Jak to však bylo s betlémskou hvězdou opravdu? Astronomové tvrdí,
že betlémskou událost neprovázela žádná kometa, a odvolávají se na pečlivě
vedené záznamy starých hvězdářů, především čínských, které sice například
uvádějí pozorování velké komety dokonce z roku 467 př. n. l. anebo z roku 240 př.
n. l., zmiňují se o menší kometě z roku 11 př. n. l., ale kolem přelomu letopočtu
žádnou byť sebemenší kometu neuvádějí. Určitě to nebyla ani velká kometa,
kterou od 18.století známe jako Halleyovou, protože ta se přiblížila v roce 12 př.
n. l.
Někteří autoři přišli s názorem, že mohlo jít o novu, tedy o
novou hvězdu, která se jako bod objevila na noční obloze tam, kde předtím žádná
hvězda nikdy nebyla. Takovému úkazu astronomové říkají nova či supernova, ale my
dnes víme, že nejde o novou hvězdu, jak by snad název napovídal, ale naopak o hvězdu
starou a umírající. V případě novy o dvojhvězdu, u supernovy o dvojhvězdu anebo o
osamělou hvězdu, která vzplanutím jako by chtěla oznámit svůj zánik.
Už roku 200 n. l. přišel Tertullianus, římský filozof a
církevní otec, který bránil církev před římskou mocí, s názorem, že betlémskou
hvězdou bylo důležité mimořádné seskupení planet. Totéž tvrdil byzantský
císař Manuel II. Komnénos, žijící ve 12.století, a mezi dalšími i kardinál
Petrus Aliaco, kterého u nás známe jako neblaze proslulého soudce mistra Jana Husa. Se
stejným vysvětlením přišel v 17.století i slavný Jan Kepler, který upozornil
podrobnými výpočty, že roku 7 před n. l.došlo k mimořádně blízkému setkání
planet Jupiter a Saturn v souhvězdí Ryb a že se tato konjukce ("spojení",
"sblížení") dokonce v poměrně krátké době třikrát za sebou opakovala.
To bylo skutečně mimořádné, protože takové úkazy na obloze jsou jen ojedinělé.
Připomněli jsme si vzplanutí supernov. Poslední lidskýma očima
viditelná byla pozorovatelná v únoru 1987, ale pouze na jižní polokouli. Na naší
severní polokouli byla lidským zrakem viditelná supernova v souhvězdí hadonoše v
roce 1604. Nejinak tomu je s velkým "sblížením" planet. V případě Saturna
a Jupitera se tak mimořádném rozsahu odehrálo například roku 860 př. n. l., roku 7
př. n. l. a 15.srpna a 12.srpna 1940 a 20.února 1941. Výpočty provedené pomocí
moderní techniky upřesnily i Keplerovy výpočty tak, že v roce 7 př. n. l. došlo
prý také ke třem mimořádně nápadným sblížení obou planet ve dnech 29.května,
30. září a 5. prosince. Musíme si připomenout, že jde pochopitelně o sblížení
zcela zdánlivé, protože planety jsou stále vzdáleny více než půl miliardy
kilometrů a pouze při pozorování ze Země se jeví v téměř shodném směru.
Naši předkové zabývající se astrologií (hvězdopravectvím)
našli v konjukci vysvětlení. Jupiter je královskou hvězdou a podle jeho postavení v
souhvězdí Ryb a mimořádné blízkosti u Saturna (židovské planety) mělo jít o
nového židovského krále. Protože Mars "zapadal" a protože ve výkladu šlo
nepřítele Židů, mělo to být znamením blížícího se konce přisluhovače
Římanů, judského krále Herodese. Slunce nacházející se před jarním bodem pak
zvěstovalo příchod Spasitele...
Výklad odpovídal složité situaci té doby, kdy se Římané
chystali podrobit si s konečnou platností celou oblast Judeje, což také nakonec
udělali a roku 6 př. n. l. ji prohlásili římskou provincií. Obyvatelé Judeje proto
čekali na příchod nového krále-Spasitele, o němž už dávno před tímto mluvilo
svědectví zaznamenané ve svitcích kumránské sekty esejských a uvádělo, že se
bude jmenovat Jesaja neboli Ježíš.
Víme o cestě tří mudrců (nikoli jak se podle chybného překladu
často uvádí "králů") ke kolébce Ježíše Krista a ani toto tvrzení
nemusí být legendou, protože mimořádný úkaz, jakým byla konjukce dvou planet,
upoutávající pozornost svým výrazným jasem, mohl některé učence známé
astrologie (což v té době bylo součástí vzdělání) přimět k cestě do
Betléma. A výpočty doby mezi jednotlivými konjukcemi dokazují, že ke své dlouhé
cestě měli tito mudrci dostatek času.
Nezapomeňme však na nejdůležitější otazník! Pokud tento výklad
byl zcela pravdivý, pak bychom kladli dobu Kristova narození do roku 7 př. n. l., tedy
daleko před přelomem letopočtu, považovaným všeobecně za skutečný okamžik
Kristova narození. Možná namítnete, co je to nějakých sedm let proti obrovské
propasti času, která nás od této obrovské události dělí ... Svým způsobem jde o
logickou námitku, ale uveďme, odborníci už dlouho vědí o omylu římského opata
Dionysiuse Exiguuse. Ten se totiž při snaze určit v 6.století našeho letopočtu
přesný okamžik narození Ježíše Krista dopustil početní chyby a zmýlil se právě
o oněch sedm roků! To ovšem znamená, že moderní počítače ruku v ruce s
astronomií přinášejí dnes důkaz o pravdivosti slov Bible o mimořádné události,
která se stala roku 7 př. n. l. v Betlémě. A to je důkaz bezpochyby neobyčejně
vzrušující!
Početní chyba římského opata přežila staletí, stejně jako omyl
italského malíře Giotta di Bondone, díky němuž se zase rozšířila představ, že
betlémská hvězda byla obrovskou kometou. Italský malíř prý totiž nemohl zapomenout
na úchvatný zážitek z pozorování velké komety (kterou dnes známe jako Halleyovou)
roku 1301 při jednom z jejích pravidelných přiblížení ke Slunci. Zachytil ji na
své známé fresce Klanění králů. A jistě netušil, že přispěl nepochybně ke
zrodu jednoho z velkých omylů.
Pavel Toufar
časopis ABC, ročník 35 (1990-1991)