Křesťanské vánoce

    Zimní svátky, které vrcholí na Štědrý večer, začínaly dobou adventní, jež je vlastně dobou příprav na vánoční svátky. Ačkoli se může zdát, že jsou tyto svátky spojeny s křesťanstvím a církví, nebylo tomu vždy tak. Historie vánočních svátků sahá do dob předkřesťanských, kdy se v období nejkratších zimních dní a dlouhých zimních nocí dostávaly do zápasu démonické síly se sluncem a slunce se zdálo být poraženo. Proto naši předci, kteří uctívali slunce, měli velký důvod slavit příchod zimního slunovratu, kdy se opět začaly noci zkracovat a temné síly ustupovaly před silou slunce. Zimní slunovrat slavili i staří Římané.
    Základem křesťanských vánoc se stal biblický příběh o zrození Spasitele Ježíše Krista a oslava této události. Tyto křesťanské oslavy se napojily na pohanské mýty - církev spojila zrození božského dítěte s příchodem zimního slunovratu, vyjadřujícím vítězství světla nad tmou. Přehodnotila také předkřesťanské symboly, z nichž některé přešly ve změněném významu do symboliky křesťanské. Církevním vlivem dostaly koledy náboženský obsah, vycházející z evangelií.
    Když křesťanství proniklo z Východu do Říma, dostalo se do sporu s několika pohanskými svátky. Mezi ně patřil pohanský řeckořímský kult Slunce, jehož svátek se slaví 25.12., v době zimního slunovratu. Dalším svátkem byli Saturnálie, nejpopulárnější svátky Římanů, konané na počest Saturna, boha osiv. Počátečním dnem těchto svátků byl 17.12. a slavil se sedm dní. Se Saturnáliemi bezprostředně souvisel svátek Opálií, který začínal 17.12 na počest bohyně rolnictví Ops. Sotva týden odděloval Saturnálie od římské novoroční slavnosti, zvané Calende.
    Zhruba prvních 300 let našeho letopočtu křesťané neslavili Ježíšovo narození zvláštním svátkem. Důvodem bylo to, že v prvních staletích byli křesťané Římany krutě pronásledováni. Teprve když římský císař Konstantin v roce 313 milánským ediktem vyhlásil náboženskou svobodu, mohli křesťané slavit den narození Ježíše Krista. A proto se v římském kalendáři v roce 354 mohl objevit nový svátek - Adventus Domini neboli Příchod Páně.
    Sváteční vánoční život se až do 17. století odehrával v kostelích, kde byl vystaven betlém s jesličkami a sloužily se štědrovečerní mše. V kostelích se hrály i církevní vánoční hry, které se proměnily v studentské hry. V 17. století se vánoční slavení přesunulo do rodin, kde se prolínala oslava narození Ježíška s uctíváním rodinného štěstí a vzájemné pospolitosti. O vánocích se též vítal návrat Slunce a s tím byly spojeny i starosti o zabezpečení budoucí úrody. Z tohoto důvodu je se Štědrým večerem spojeno velké množství štědrovečerních zvyků a obyčejů a i staročeský štědrovečerní jídelníček měl svou symboliku.
    Pod vlivem protestantismu se vánoce stále víc přeměňovaly v rodinné a dětské svátky. V 19. století se poprvé v českých zemích objevil vánoční stromeček. K vánoční tradiční zeleni patří vedle stromečku také jmelí. V 19. století se Vánoce stávaly stále více světským svátkem. K největšímu zesvětštění vánočních svátků v České republice přispěli po druhé světové válce komunisté, kteří jako ateisté nemohli ponechat Vánoce náboženským svátkem.

    Na Štědrý den bylo zvykem se celý den postít, neboť jen ten, kdo až do štědrovečerní večeře nejedl, mohl večer vidět na stěně zlaté prasátko. Dopoledne se strojil stromeček - většinou červenými jablíčky, ořechy, perníčky a jiným cukrovím a na špičku stromečku se upevnila betlémská hvězda. Zvykem se stalo i to, že stromeček většinou strojily děti, neboť hospodyně měly plné ruce práce. Na stromeček nezapomněly připevnit svíčky, které se večer zapálily, a tím dodaly Štědrému večeru většího kouzla. Po slavnostní večeři nadešla chvíle, kdy přišli na řadu bohaté lidové obyčeje. Štědrý večer končil půlnoční mší, která se konala ve všech kostelích. Někde byly součástí mše i vánoční hry a po mši se chodilo ještě koledovat.
    O Štědrém dnu a na Boží hod vánoční - 25. prosince - se neměly hrát karty, chodit do hospody a navštěvovat příbuzné. Teprve na Štěpána 26. prosince se lidé navštěvovali, začaly první taneční zábavy a doba veselí a koledování.
    Na 6.ledna (místy 10.ledna) se připomíná Křest Krista, je to datum starého církevního vánočního svátku Epiphania, Zjevení Páně. Když roku 354 zdomácněla slavnost Narození Páně (25.12), přestalo se Kristovo narození připomínat 6.1., kdy převládla vzpomínka na Kristův křest.