Když v r. 1421 Diviš Bořek z Miletínka vypálil opatovický
klášter a zmocnil se jeho pozemkového majetku, neobnovil správní středisko v
Opatovicích nad Labem, ale přenesl je na Kunětickou horu, kde začal stavět hrad. Jeho
výstavbu zahájil pravděpodobně již v r.1421 a skončil ji někdy v r.1423, neboť
již toho roku se do hradu uchýlil po prohraném střetnutí s Hradeckými a Janem
Žižkou.Nově budovaný hrad zaujal celý protáhlý vrchol hory v podobě zalomeného obdélníku, dlouhého zhruba 110m a širokého 25 až 30m. Jeho obvod tvořila hradební zeď, přerušená na severní straně věří s valeně klenutým průjezdem, kterým se vcházelo na nádvoří. Protože vstupní hrotitá brána věže neměla padací most, byl vstup pravděpodobně chráněn předbraní. Přístupová cesta ke hradu vedla po severním svahu hory v protáhlé smyčce, která se k západu a přes toto chráněné předbraní se lomila do vstupní brány hradní věže.
Podélné prostranství na vrcholu hory bylo rozděleno příčným příkopem na dvě části. Menší, východní část čtvercového půdorysu a poněkud vyvýšená, byla ve svém jihovýchodním nároží zpevněná okrouhlou věží. V severní části tohoto prostoru byla postavena obytná budova, kterou zvenčí na straně obrácené k přístupové cestě chránil hluboký, ve skále vylámaný příkop a val. Toto uspořádání hradu odpovídalo podle D. Menclové běžné zemanské tvrzi nebo hrádku s nadměrně velkým předhradím, které více než hospodářským účelům sloužilo účelům vojenskostrategickým.
K poněkud jinému závěru došel na základě stavebně historického průzkumu D. Líbal, který se domnívá, že hrad je staršího data a že byl založen již v době předhusitské. K původnímu areálu hradu patřila dnes již zmizelá Čertova věž, která stávala v jihozápadním nároží hradu. Podle tohoto znaku řadí D. Líbal Kunětickou Horu ke dvouvěžovým českým hradům s jednou válcovou a jednou hranolovou věží. Při průzkumu paláce bylo v jeho západním průčelí objeveno torzo starší zdi, viditelné v dnešním příkopu, která probíhá šikmo k severovýchodu a ztrácí se tu. Tato zeď nesouvisí se západním průčelím paláce a je starší než příkop. Nezapadá také do žádné předpokládané stavební etapy hradu, a je proto pokládaná za nejstarší doklad stavební činnosti na Kunětické hoře. Za nejstarší dochovaný článek hradního organismu pokládá D. Líbal vysokou dvouposchoďovou budovu severního křídla paláce a válcovou věž. Do této stavební etapy počítá obvodové hradební zdi a také části vnějšího fortifikačního systému, především pak úseky parkánové zdi po jižní straně hradu, část vnitřní hradby po straně východní a velký severní příkop i s hradbou zpevňující val, tedy v podstatě části hradu, které D. Menclová přičítá husitskému období.
Hrad je pozoruhodný svou rozlohou i rychlostí, s jakou byl vystavěn. V době stavby hradu byl Diviš Bořek z Miletínka chudým zemanem. V následujících letech se přidal k Pražanům a v r.1434, jako nejvyšší hejtman panské jednoty a Pražanů, porazil táborsko-sirotčí polní vojska v bitvě u Lipan. Za platné služby, které i v následujících letech prokázal Zikmundovi, mu císař v r.1436 zapsal hrad Kunětickou Horu spolu s dalším majetkem, který představovalo městečko Bohdaneč a další vsi a dvory. Ještě před těmito zápisy, někdy okolo r.1435 koupil od Jana Hlaváče z Ronova a Mitrova pardubické panství, takže se v jeho rukou soustředil značný majetek.
Po smrti Diviše Bořka z Miletínka se takto scelený majetek na kratší dobu opět rozdělil, přičemž panství Kunětická Hora s hradem připadlo v r.l437 jeho nejstaršímu synovi Soběslavovi Mrzákovi z Miletínka. Protože byl věrným přívržencem poděbradské strany, potvrdil mu Jiří z Poděbrad v r.1459 držbu tohoto majetku do konce života. Avšak již r.1465 převedl Jiří z Poděbrad Kunětickou Horu na své syny. Po smrti Jiřího z Poděbrad (1471) zdědil panství s hradem a dalším majetkem Jindřich z Minsterberka. Když koncem 80.let 15.století došlo ke sporu mezi Jindřichem z Minsterberka a synem Soběslava Mrzáka z Miletínka Baltazarem o výplatu Kunětické Hory, zněl rozsudek Vladislava II., z r.1489 ve prospěch Jindřicha z Minsterberka, protože výsada, že nikdo nemá právo vyplatit Kunětickou Horu, platila jen pro Soběslava z Miletínka.
Od počátku 80.let byl nucen zadlužený Jindřich z Minsterberka zastavovat věřitelům jednu ves za druhou, až konečně se v r.1490 začalo jednat o prodej celého, značně okleštěného panství Vilémovi z Pernštejna. Smlouva o postoupení Kunětické Hory byla uzavřena v r.1491 a listinou krále Vladislava II. Jagelonského bylo Vilémovi z Pernštejna a jeho synům držení Kunětické Hory potvrzeno.
S příchodem nového majitele začala ve stavební vývoji hradu nová a významná etapa. Nejdříve se pravděpodobně přestavoval palác. Hlavní práce na něm byly podle data na vstupním portálu průjezdu skončeny v r.1509. Původní zdivo paláce bylo sneseno až na úroveň podlahy prvního patra a obě horní poschodí byla postavena znovu. S přízemím byla spojena točitým schodištěm. První patro bylo rozděleno na tři místnosti, osvětlované z nádvoří, z nichž jen prostřední se otvírala k severu dnes zazděnou brankou. Celé horní patro tvořilo velký sál s krbem a dvěma arkýři.
Na protější, jižní straně bylo zároveň přistavěno nové obytné křídlo. V přízemí nové budovy paláce vedle křížově klenutého průjezdu, který obě křídla spojoval na východní straně, byla vystavěna velká, čtvercová síň zaklenutá do pilířového sloupu. Mezi ní a okrouhlou nárožní věží vyrůstala zaklenutá arkáda otevřená do nádvoří. Nad arkádou se zdvihala také dvě poschodí.
Oba sály v těchto protilehlých křídlech spojovala ve výši druhého patra krytá chodba, při východní zdi podklenutá širokým, dnes ve zbytcích zachovaným pasem.
Obraz přestavby doplňuje ještě kaple sv. Kateřiny, přistavěná k severní hradební zdi. Umístěna byla na okraj příkopu, který odděloval předhradí od vnitřního hradu. Nad presbytářem a podélnou lodí kaple se sklenula sklípková klenba, podobná klenbě hlavního paláce.
Ve stavebních úpravách paláce se pokračovalo i po r.1509, zvlášť za Jana z Pernštejna (1521-1548). Z jeho doby pocházejí oba arkýře severního křídla paláce, podklenutá spojovací chodba jižního křídla a většina oken v obou palácích.
Původní jádro hradu, postavené za Diviše Bořka z Miletínka,
zabezpečené na severní a východní straně příkopem a valem, bylo za této
pernštejnské přestavby obklopeno ze severní, východní a jižní strany širokým
parkánem, který byl zakončen jednoduchou zdí s cimbuřím. Na severní straně, kudy
vedla ke hradu přístupová cesta, byla hradba zdvojena. Starší val tu byl sevřen z
obou stran zdmi a uvnitř udusán v pevný taras, vhodný k postavení děl.Také předbraní před vstupem do hradu bylo přestavěno. Byla k němu připojena starší vrátnice, z níž byl odstraněn srub, který nahradila křížová klenba. Nad hrotitým obloukem vjezdu byla při pozdější úpravě zasazena dneska se dvěma znaky, pernštejnským a hrabství kladenského, které doplňovalo čtyřverší. Kolem předbraní, dnešní páté brány, procházela parkánová zeď, která chránila západní stranu hradního jádra, na severní straně ve stráni uzavírala přístupovou cestu a na východní straně se napojovala na dnešní čtvrtou hradní bránu.
Zevní pás okružního opevnění zajišťovaly na třech strategicky důležitých místech bašty. První z nich, nejmenší a dnes až na malé zbytky zbořená, přerušovala zeď vstupního koridoru na severní straně. Druhá, mnohem větší přiléhala k parkánové zdi na východní straně pod obytným jádrem hradu a třetí, největší stávala v jihozápadním nároží parkánové zdi v místě, kde je dnes pozůstatek lomu. Všechny tři bašty měly hrázděné kryté ochozy se strážnými věžičkami.
K tomuto vnitřnímu opevnění se na severovýchodní straně níže ve svahu připojovalo předhradí, ve kterém lze doposud kromě studně vidět i zbytky hospodářských budov s valeně zaklenutými sklepy. Předhradí, kterým procházela přístupová cesta na hrad, bylo chráněno okružní zdí. Ta byla uprostřed jihovýchodní strany přerušena čtverhrannou věžičkou a v severozápadním nároží třetí hradní branou, do jejíhož předbraní vedl přes široký vyzděný příkop dlouhý, zčásti padací most.
Zbytek přístupové cesty na hrad byl za tímto příkopem opět z boků sevřen hradbami v úzký koridor, na obou koncích uzavřený jednoduchými branami. Jsou to dnešní druhá a první brána, z nichž se však zachovaly pouze úlomky zdí.
Nejpozoruhodnější součástí nového opevnění Kunětické Hory byly kromě pernštejnských koridorů tři velké předsunuté bašty. Severovýchodní bašta byla okrouhlá a přiléhala na jihu přímo k hradbě předhradí. Jejím jádrem byla kruhová plošina, obklopená hliněným valem, na jehož vrcholku byla široká, rovná terasa ukončená kamennou zdí. Na tuto terasu se stavěla děla. Nad přízemním pásem dělových střílen byl v okružní hradbě hrázděný ochoz pro střelce z pušek. Bašta byla ještě obklopena příkopem, který uzavírala hradební zeď, opět s cimbuřím. Dnes je tato bašta, až na malé zbytky, zbořena. Příkop kolem ní byl protažen i podél jihovýchodní a jižní strany hradu; k jeho zdi pod velkou věží přiléhala další nepravidelně půlkruhovitá bašta, podobná baště předchozí. Na její terasu se chodilo z parkánu vnitřního hradu přes příkop po padacím mostě. Třetí bašta stávala na jihozápadním nároží parkánu nad dnešním pozůstatkem lomu, jemuž padla za oběť.
Podle názoru D. Menclové nebyla přestavba hradu dílem jednoho stavitele, ale nejméně dvou až tří. Opevnění hradu navazuje tvarem i způsobem provedení bašt zcela zřetelně na školu Rejtovu, jak se projevuje v opevnění hradu Rábí. Na rozdíl od něho se na Kunětické Hoře počítalo se dvěma střeleckými liniemi nad sebou. Obvodní zdivo bašt je mnohem slabší než na u Rejtových staveb a to, co mu chybělo na masivnosti, nahradil jeho stavitel hliněnými náspy, takže kamenná zeď již nebyla hlavním obranným prvkem. Tento způsob stavby se mnohem výrazněji projevuje v opevňování nížinných hradů, jak je to patrno na opevnění Pardubic. Jestliže mistr, který budoval opevnění, přestavoval také palác, byl to pravděpodobně někdo, kdo vyšel z prostředí sasko-českého Krušnohoří. Tomu by nasvědčovaly sklípkové klenby, sasky pojatý portál hradní kaple i hradní opevnění. Způsob kamenické práce na vstupním portálu paláce a arkádách v nádvoří prozrazuje mistra, který měl možnost seznámit se s prací italských kameníků.
Poslední větší stavební úpravy na Kunětické Hoře provedl po požáru, který r.1556 způsobil blesk, Jaroslav z Pernštejna.
Jaroslav z Pernštejna (1548-1560) byl posledním majitelem Kunětické Hory z pernštejnského rodu. Pro velkou zadluženost byl nucen prodat pardubické panství včetně Kunětické Hory v r.1560 arciknížeti Maxmiliánovi, synu Ferdinanda I.
Správní a hospodářský význam Kunětické Hory se snížil již za Pernštejnů přenesením centra správy do Pardubic; po přivtělení k majetku české královské komory se tratil úplně a udržování hradu v 70. a 80. letech 16.století byly tak nízké, že se dělaly jen nejnutnější opravy.
V souhrnné zprávě o stavu hradu ze 20. let 17.století se píše o sešlých krovech nad dvorskou světnicí, které potřebují celkovou opravu, i o špatném stavu druhé věže, zvané Čertova. Tato věž stávala na západní straně hradu mezi hospodářskými staveními vedle západní bašty. Je zachycena na Willenbergově panoramatu Pardubic a Kunětické Hory z r.1602 i na vyobrazení Kunětické Hory na mapě Čech z r.1666. Byla kryta vysokou valbovou střechou, tzv. dlátkem, a její výška byla skoro stejná jako výška okrouhlé věže. Místo, kde stávala, je patrné ještě na plánu z r.1845. Zmizela po r.1884, když vylámaný kámen z lomu narušil její základy.
Z doby třicetileté války je o Kunětické Hoře jen málo zpráv.
Malá posádka nemohla hrad při skutečném ohrožení bránit, takže když se na podzim
r.1645 švédský generál Torstenson po neúspěšném obléhání Pardubic obrátil ke
Kunětické Hoře, bylo její dobytí snadnou záležitostí. Po zpustošení Švédy
nebyl již hrad obnoven ani opraven, takže Balbín označil Kunětickou Horu v r.1681 za
pustý hrad. V r.1697 navštívil Kunětickou Horu tehdejší královéhradecký biskup Jan František z Talmberka, který chtěl obnovit kapli sv. Kateřiny na svůj vlastní náklad. Kaple byla nakonec opravena z prostředků české královské komory.
Při pořizování hlavního inventáře komorního pardubického panství v r.1719 byl také sestaven popis hradu. Počíná velkými vraty, kterými se vchází do kunětického hradu, pokračuje popisem obydlí správce hradu, sklepa, který sloužil k ukládání střelného prachu a dvou kaplí, sv. Kateřiny a sv. Barbory. Tato druhá kaplička byla postavena někdy v rozmezí r.1698-1719. Popis také uvádí stavení při vinici pod Kunětickou Horou.
V dalším popisu pardubického panství z r.1796 se jeví stav Kunětické Hory jako beznadějný.
V r.1820 navštívil hradní zříceninu císař František I. a o něco později také arcivévoda Ferdinand. Panovník sice při své návštěvě rozhodl, že hrad se musí opravit, ale jednání o tom skončilo v r.1825 bez výsledku. Obnovena byla pouze hradní kaple, střecha nad velkou síní a nově byly zřízeny dřevěné schody k věži.
Několik údajů o stavu hradu před polovinou 19.století se zachovalo v beletrickém popisu F. A. Hebera. Z první a druhé brány zůstaly tehdy již jen zbytky zdiva. Na místě někdejšího padacího mostku přes příkop před třetí branou byl už násyp. Ze třetí brány se zachovalo zdivo v nepatrné výši nad základy, takže byl patrný jen její půdorys. Dále se Heber zmiňuje o hradní studni, která mívala roubení s kamennými sloupy. Ze čtvrté brány stály ještě postranní zdi. Po znacích - pernštejnském a hrabství kladenském - zbyly jen díry ve zdi. Průjezdu šesté brány, tehdy již nezastřešené, užíval hlídač lomu jako části svého obydlí. Padací most před brannou paláce byl nahrazen násypem, průjezdu do hradního nádvoří se užívalo k mlácení obilí a v arkádách byla složena sláma. Lom v této době již pohltil vnější opevnění a dosahoval téměř k jižní parkánové zdi. Okrouhlá věž hradu byla zachována do výše, která jen o málo přesahovala rozrušenou korunou zdiva paláce. Pohled na průčelí paláce, které F. A. Heber v r.1847 nakresli, ukazuje okenní otvory bez záklenků a s protrženými parapety. Okna hradní síně se sklípkovou klenbou byla zazděna a do této zazdívky byla vsazena dvě malá okénka. Na Herberově plánku bylo ještě patrné základové zdivo Čertovy věže v jihozápadním nádvoří hradního areálu.
První významnější akce na záchranu hradu spadají až do konce 50. let minulého století. V r.1858 nařídilo prezidium místodržitelství, aby byl vyšetřen stav hradu a navržena jeho obnova. Již příštího roku se přikročilo k některým úpravám, nejdůležitějším opatřením však byl zákaz rozšiřování lomu na straně k hradu.
Když však bylo pardubické panství prodáno v dražbě Privátnímu rakouskému úvěrnímu ústavu, v lámání kamene se pokračovalo, protože nový majitel se předchozím zákazem necítil vázán. České místodržitelství bylo nuceno pro četné stížnosti svolat komisi, která v r.1876 konstatovala, že hrad je sice zříceninou, ale jeho zachování je nutné.
Ani tento závěr jednání však nepřinesl žádoucí výsledek, protože když panství v r.1881 koupil vídeňský průmyslník Richard Drasche, svobodný pán z Wartinberka, začalo další bezohledné lámání kamene v lomu bez jakéhokoliv ohledu na případné ohrožení zřícenin hradu. Když se v r.1884 zřítila část parkánu i s budovami někdejších sýpek a následujícího roku zmizel i triangula ční bod, začal se Muzejní spolek v Pardubicích podporovaný Klubem českých turistů domáhat toho, aby lámání kamene bylo zastaveno. V r.1887 byl sice zrušen erární lom, ale jednání s R. Draschem o uzavření jeho lomu bylo ukončeno až 4. ledna 1920, kdy se Kunětická Hora stala majetkem Muzejního spolku. V r.1919 bylo pro záchranu hradu založeno Kunětické družstvo.
První velkou akcí, k níž Muzejní spolek přikročil v r.1921, byla rekonstrukce sklípkové klenby ve velké čtvercové síni, jež byla provedena podle návrhu stavitele Antonína Žabky. Kunětické družstvo, které v r.1922 pronajalo hrad od Muzejního spolku, uskutečnilo v jižním křídle hradu další úpravy. Byl obnoven strop nad síní prvního patra a osazen některá ostění oken a portálky.
Celkový projekt rekonstrukce hradu byl svěřen architektu Jurkovičovi, který na něm pracoval v letech 1923-1928 společně s architektem Paclem. Z projektu se realizovala jenom část, a to úprava a zastřešení páté hradní brány, v jejímž patře byla zřízena restaurace. Východně od šesté brány, v jejímž patře byla zřízena restaurace. Východně od šesté brány byla na místě dřevěného přístřešku vystavěna veranda, která rozšiřovala společenské prostory restaurace. Dále byl zastřešen celý palác. Projekt řešil také nástavbu posledního patra vyhlídkové věže; ta se však již prováděla odchylně od Jurkovičova plánu.
Po druhé světové válce se v rekonstrukci hradu nepokračovalo, naopak došlo k vážnému poškození zbytků pernštejnského opevnění. V r.1950 byl také narušen zbytek severní bašty v místech, kde bylo plánováno zřízení lyžařského můstku. V l.1954-1956 byl při stavbě vodojemu zničen úsek hradeb mezi první a druhou bránou.
Dnes je Kunětická Hora jako státní hrad spravována Krajským střediskem státní památkové péče a ochrany přírody Východočeského kraje v Pardubicích. Bylo provedeno nové zaměření hradu, zpracován jeho stavebně historický vývoj a projekt rekonstrukce a zvažují se i možnosti jeho nejlepšího využití.