Úvod
O zapomenutém národu a jeho kultuře

    Byl jsem požádán, a pokládám za svou povinnost nevinně této žádosti vyhovět, abych jako jeden z mála nejčelnějších krhútských burcovatelů, věrozvěst Prakršna a avatár, pokračovatel v díle Bohdana Šumavanského, seznámil českou veřejnost s existencí, reáliemi, zvyky, historií, náboženstvím a jazykem Krhútu, jakož i se stavem národního obrození tohoto neprávem zapomenutého, ale právem vymyšleného národa.
    Podjímám se rád tohoto čackého úkolu, ač nepochybuji, že by se k této vážné kratochvíli našly význačnější osobnosti zvučnějších přezdívek. Při své práci jsem čerpal z vědomostí vlastních i kradených, z literatury, z telefonního seznamu a z různých precizně formulovaných a hluboce vědecky fundovaných výmyslu, zneužívaje výsledky dílčího bádání Jana Kršny Kloboučníka, prof. Ladislava Morhy Novotného a jiných výtečníků, a tímto jim děkuji za to, že mi umožnili, abych je učinil nesmrtelnými. Kam vás až větry rozevlály, přátelé! Nepochybuji však ani na okamžik, že i na výspách nejpustších třímáte prapor krhútský, šíříce Prakršno ohněm i rachlíkem a vyprávějíce o existenci, slávě i utrpení, slavných porážkách a hanebných vítězství krhútských, což nás všechny zabarvovalo melancholickým pobavením, a vymýšlení nových a nových dějinných zapletenců nás rozchechtávalo k slzám, zatímco se toto krhútské obcování ukazovalo nepochopitelným lidem mdlým a neschopným si zaschizofreničit, onomu druhu maloměšťáků všech povolání, jimž vše, co je nad jejich intelektuální schopnosti, připadá intelektuálsky samoúčelné.
    Ostatně, bůh Lomikel dobře ví, koho zvolit za své věrozvěsty.

POZNÁMKA: Krhútské náboženství, které se někdy nepříliš přesně slučuje se pojmem Prakršno, je samorostlé: spočívá především v kultu boha Lomikela, který jest jediným dokázaným pravoslavným bohem potrubí a kanálu. První popsal boha Lomikela věštec Krombožinec Lilibínský: tvrdí, že jej spatřil v prastarém dubovém potrubí u Mejknínu. Je prý vysoký 93 a pů1 centimetru, má tvar rovnoramenného trojúhelníku, který je jeho podstatou a jehož spodní část se nazývá vrávor. Horní část se nazývá řapuch, který je zakončen pýtenem. Pýteno se jaksi podobá lipovému listu - je-li svěží píše se pýteno, je-li povadlé, píše se píten s měkkým i. Na řapuchu pak rozeznáváme krhy, jimiž Lomike1 krhá, a chlístor, kterým nasává břeť kanální neboli blebel, a rourácí. Rourácení je projev božího hněvu: slýcháme je občas ve výlevce vodovodu, do které jsme nalili konev špíny (řečené správně kuchřeč neboli ihuhu).
    Lomikel nemá nosu - co by si s ním v kanálech taky poča1! Nemá oči a uši, protože je vševědoucí a nemusí tudíž poslouchat nějaké kecy. Má však po obou stranách řapuchu po jedné vzbouli: takové převislé tváře se u lidí nazývají zlemejže. Vrávor je pak dole zakončen pluzněmi, po nichž se Lomikel pohybuje cukavým pohybem - je tudíž cukavec. Nemá ruce - nepotřebuje je, neboť nepracuje. Vše, co potřebuje, opatřuje si zázrakem nebo jiným přirozeným způsobem. Místo rukou má však vádlo, jehož p1řesmyknutím trestá. O povaze Lomikelovi se vedly dlouhé teologické spory, ale většina krhútských bohoslovců se přiklání ke geniální definici Vratiprsta Choromysla Krombožince (Lilibínského), že "není dobr ani zel bůh kanálů Lomikel".
    Družkou Lomikelovou je bohyně Kvakev, která se tvarem nejspíše podobá staré škebli. Je jedinou bohyní rodu mužského (ten Kvakev!) a na její počest se pálí žáha. Padne-li Lomikel na Kvakev, což se stává nezřídka, dochází k ponikvě, která filozoficky vzato neznamená konec života, ale konec v životě. K vertikálnímu pohybu slouží Kvakvi drása, k horizontálnímu pak kruh. Štípem klekce.

    Krhútské národní obrození ve své poslední podobě začalo na záchodku hotelu Bílá ruže v Písku, kde jsem se seznámil s několika přáteli, které jsem již dávno znal. Ano, bylo to v Písku, v městě, které mne vždy okouzlovalo a které mám rád, ačkoliv jsem se tam ani nenarodil, ani nezamiloval, ani jsem tam nezemřel.

POZNÁMKA: Již název Písku napovídá, že jde o místo původně krhútské a že jeho napohled české jméno je pouhou mystifikací. Stejně tak by se dalo tvrdit, že vzniklo zdrobnělinou z latinského názvu Pix, což znamená "Smůla". Jiní badatelé jsou mylně toho názoru, že šlo o protějšek k italskému městu Pisa, kde se staví rovněž šišatě; konečně třetí problematicky odvozují jméno Písek od francouzského pisser=čurati (toto slovo se mi zvlášť líbí ve spojení "c´ est comme si ľ on pissait dans un violon," což doslova znamená "je to jako by se chcalo do houslí", ale ve skutečnosti "je to na levačku".

    Tehdy jsem cítili, že cosi visí ve vzduchu, cosi podivuhodného, jakýsi podivný splín nám rval ňadra, pocit marnosti, pocit nenaplnění života, ale jakési nepochopitelné čekání, tak časté v českých restauracích, nás oduševňovalo: prostě cosi bylo v atmosféře, mrtvé jako před bouří, očistnou a velkou, která nás měla obrodit. Na nic lepšího jsme také neměli.
    A v té chvíli se prostě otevřely dveře a vešel Honza K. (Kloboučník) a seznámil nás s Prakršnem. My pak, lidé bez vyznání a dychtivci, u kterých se naléhavě projevila potřeba nového náboženství, nelekající se ani koruny mučednické, seděli jsme se sv. otcem K. rychle a dlouho. Snad hodinu, snad den, snad týdny - kdo ví? Trpěli jsme žízní i únavou, hladem i touhou: neboť taková jest řehole poznání, kterou nutno podstoupit, aby se otupil duch a nabrousila vnímavost.
    "Vešli jsme tímto vyprávěním do lesu Zdravášových," pravil K. "Kdo projde těmito lesy, nevrací se již nikdy týž, pokud se vrací. Bude napříště Krhútem. Správně pak praví Bohdan Šumavský, že Krhút je tvor zvláštního ražení: půl strašidlo, půl člověk, který je schopný všeho! Cítíte se dost silní, abyste vstoupili do těchto hvozdů?!"
    "Ano, svatý otče K.," hlesli jsme.
    A pak jsme se dali sv. otcem obrazně uvésti do krajiny, která je půvabná nadobyčej, jak se můžeme dočíst v každém turistickém průvodci. Kvetl tu hojně jaryš, nesvadba a tomeček, něžná jirotka a hnusné hlinomazy. Kozák a pekárek byly kupodivu pokládány za houby jedovaté, v čivrném hájku byla hojnost zvěře: byl tu obávaný leč neškodný poledňák, sám jsem poznal dva pelikány, mihl se i chráněný husák a opelichaný purš: psovák za tichých nocí štěkelil v šúmech.
    Tento kraj odnepaměti obývali Krhúti, řídce promíšeni zbytky kmene Mrtonohů. Zjistili jsme, že jazyk Krhútů zní přibližně jako čeština, i když jde někdy o podobnost čistě náhodnou. Čech Krhútovi nerozumí nikdy, Krhút Čechovi jen tehdy, když chce. Hlavním městem Krhútů je Ejč (anglicky H) pod Mejknínem, kdysi slavné středisko pochybné krhútské civilizace.
    Prakršno nás definitivně přijalo do svého lůna.

POZNÁMKA: Nejdůkladněji se Prakršnem zabýval Krombožinec Lilibínský, zvaný Smrtipes avatár boha Lomikela, který se narodil ve městě Zákrpy. Jak Kloboučník o něm ve své studii "Krhúti a jejich bůh Lomikel" píše doslova: Krombožinec, Vratiprst Choromysl, studoval nějaký čas v Ejči pod Mejknínem, potom méně dál soukromě, na dálku a po večerech, a po dosažení vědecké hodnosti prarapla zakoupil si Mhlivý dvůr a přednášel jako soukromý docent Prakršno - tj. vědu o kmihu, motání a cucích. Pověst rovněž praví, že založil v Ejči pod Mejkrnínem muzeum.

    Dnešní situace krhútského národa není zrovna růžová, upozorňoval nás náš pozorný průvodce. Jeho starobylá civilizace je prakticky v troskách, z bohatého písemnictví se dochovaly pouze tři starobylé zádrhely, přičemž pravost prvního z nich je ještě navíc sporná.

POZNÁMKA: Tyto zádrhely objevil koryfej krhútské vědy, člen Akademie běd, ovesnosti a čumění Bohdan Šumavanský, píšící pod jménem T. R. Field, autor znamenitých knížeček "Kruhy pod očima", "Kosočtverec na ohradách", "Lomikel na dlásnech" a "Literární zádrhel". První zádrhel, prý nejstarší, zní:

Na úpatí Sněžky
        potkal jsem tři ježky.
        Všichni tři šli pěšky:
        život je holt těžký.
Druhý zádrhel, z doby zlatého rozkvětu starého krhútského písemnictví, zmiňuje se o jistém panu Doležalovi, jemuž odjela dívka na hory s jiným. Zní:
        Nahoře radost, dole žal:
        až bude Doležal nahoře,
        zapomeň dole na hoře.
Jistý zmatek je tu skvěle nahrazen vtipem. Konečně poslední zádrhel má již dokonce satirické ostří:
        Hoří necky blíže chýše,
        v níž pan Hais-Týnecký píše.
        Ó kéž raděj píší necky,
        a shoří náš pan Hais-Týnecký.
Velice se mi líbil také čtvrtý zádrhel, nejkratší a nejlapidárnější, který zněl:
        Ještě jdu
        z Ještědu.
Ukázalo se však, že jde o podvrh utvořený bona fide moderním básníkem Oldřichem Kryštofkem, který byl skutečnou Hankou krhútského národního obrození.

    Po muzeu Krombožince Lilibínského nezbylo ani památky. Jen v odlehlých vískách se stále ještě tančí veselý národní tanec komihel (doslova přeloženo: tanec blázna s bidlem), zatímco např. svatební tanec hejduk upadl již téměř v zapomnění: tančil se tak, že při něm tanečníci naráželi na sebe ve složitých figurách hlavami, přičemž ti, kteří po nárazu neztratili vědomí, volali: Hej-duc!

POZNÁMKA: Naproti tomu tancem vyšší krhútské společnosti byl elegantní, 1eč poněkud komplikovaný šiktanc.

    Jen málo starých šumařů ještě dovede hrát na haraj, břinčil, kvildu a srdcehlas.
    Podivuhodně se dochovala nejstarší písňová a vůbec literární památka krhútská, totiž žalobej, který se zpíval, když truchlící bezdědici spalovali trupa v kimoríně. K tomu se hrálo na píštěl a truchlivě poklepávalo kostrčí na violadermu. Měl tu zvláštnost, že byl zpíván dvojím způsobem: cestou na hřbitov se zpíval jeho nápěv pomalu a zněl velmi smutně, cestou z pohřbu pak se zpíval tentýž nápěv rychle a zněl neobyčejně vesele. Některým Čechům připomíná nápěv žalobeje píseň "Chodíval k nám, chodíval". Jde o podobnost čistě náhodnou.

POZNÁMKA: Žalobej objevil a otiskl T. R. Field ve své sbírce básní "Lomikel na dlásnech". Vychutnejte kouzlo starobylého krhútského jazyka, který se tu dochoval v nejčistší podobě a který je dokonce krhútským badatelům dneška těžko srozumitelný:

Pajú kuhy žalobej,
mřežom žguty padú.
Baha ruk vod suda čol-snad čol!–
kaži duša kadů?

Kaži dej z put komorín,
ztratora som zbryjdi.
Da huhlavy Mhlivy dvar
zdaraváše dyjdi.

Neoslyš ny Lomikel,
daji žor i litva.
Bjadoch, achú, úvy, žel
nastáše ponikva!

POZNÁMKA: Je zajímavé, že ačkoliv nebyl žalobej dosud přeložen do češtiny - zřejmě tu hrála roli silná pověra, opředená kolem tohoto úmrtního zpěvu, zakazující jakýkoli překlad do s1ovanských jazyků z obav před českou úplnou majorizací - existuje vynikající francouzský překlad, pořízený pravděpodobně Hanouchem Jelínkem. Voilá:

Les putaines chantent jalobeille,
par une grille brulent nos larmes:
Un gamin sans main s´en alla - a la veille -
ammenant son âme en alarme.

Ô quimorine, soit donc paisible,
notre vie est tout petit peu ratée.
La Court de Nuages n´est plus visible ,
les Forets de Réussite trouvera-t-elle?

N´oublie pas, Ô Lomiquel,
que nous aimons a boire:
et puis, comme toujours, hélas, tel-quel,
la ponique est notre sacré devoir!

    Z líbezného, chrchlavého a obrazného jazyka krhútského (byl povětšině vytlačen žižkovskou češtinou) zbyla jen trocha nejběžněji užívaných slov, např. moroň (černý kůň, který tahá funusový vůz), trumha a morha (záblesk ranních a večerních červánků na štítu domu), posmrtky (hodinky zděděné po dědečkovi) apod.
    Také některé starobylé krhútské míry se zachovaly. K nejpozoruhodnějším patří bezesporu zvláštní jednotka pro žízeň, u jiných národů neobvyklá. Jednotkou žízni byl totiž jeden žíž, dvanáct žížů tvořilo jeden ťas, dvanáct ťasů pak jeden dalík. Byla to míra vztažná: kdo vypil jeden dalík, byl dán.
    Měnovou jednotkou Krhútů byl peníz, nazývaný střibuch rzivý. Původně to bylo označení ptáka s plechovými křídly, který jediný zaručeně věštil příchod jara. Byla to měna berná: za jeden střibuch rzivý si mohl Krhút pořídit zdinec s hlubincem a se samotrčí. Za zcizení střibuchu rzivého bývali Krhúti trestáni šestinedělím v opuce.
    To bylo tedy vše, co se z národa dochovalo.
    Byli jsme zdrceni tímto pohnutým osudem kmene, který vykupuje své historické omyly a objektivní příčiny svého horempádu. Slzy bolesti i smíchu nám kanuly po tvářích a v našich srdcích se rodil vzdor a odhodlání: nedopustíme, aby národ s takovou kulturou uhynul! Aby upadl v zapomnění! Učiníme vše k jeho obraně, k jeho rozkvětu, k jeho příští slávě! Příklad českého národa, který i nám dotud tak laskavě poskytoval svá mateřská lůna i jiné zboží, byl nám povzbuzením, inspirací, zárukou úspěchu... Nastala poslední noc krhútského temna. Druhého dne jsme se dali do burcovatelské práce.
    Uvědomovali jsme si nesmírné obtíže, které nás čekají, protože jsme začínali téměř z ničeho. Ach, kde jsou tvé trosky, milovaná Ejči, kde jsi, památko zašlých věrozvěstů, kde jste, ruiny národa? Tady! odpovídali jsme hrdě.
    Začínali jsme otázkami filologickými: práce na rozšiřování krhútského slovníku byla prací úmornou, leč nesmírně radostnou, a byli jsme plni nepopsatelného nadšení, když se nám podařilo u našeho stolu pronést několik souvislých krhútských vět, plynně a bez přeřeknutí. Jak jsem ti tehdy rozuměl, Josefe Dobrovský! Naprosto nám nevadilo, že si někteří hosté, zaslechnuvše nás, překotně odsedali a že jiní se na nás začali dívat s pohostinnou úctou a při nejbližší příležitosti nás oslovovali slovensky v domnění, že hovoří rusky a že my jsme Jihoslované…

POZNÁMKA: Stalo se nám, že jeden seriózní pán z Plzně, poslouchaje u našeho stolu náš krhútský hlahol, málem zešílel, protože se domníval, že mluvíme normální češtinou a že on prostě ztrácí schopnost vnímat svůj mateřský jazyk: proplakal několik nocí a pak se odebral k praktickému lékaři.

    Druhou naší starostí, neméně důležitou, byla činnost propagační. Takřka náborová. Tím jsme se mohli přesvědčit, nejsou-li někteří naši známí pacukavci. Někteří byli: tvářili se při výkladu Prakršna netečně, blbě, pohoršeně, vyjeveně a jinak nepříjemně.

POZNÁMKA: Pojem "pacukavci" spadá do krthútské mytologie. Vyšší bytosti cukavci (t.j. osobnosti, pohybující se po zemi cukavým pohybem), byli tehdy solí země. Někteří však povstali proti Lomikelovi, byli ale zatraceni ukecáním a stihl je strašný trest: byli odsouzeni ke ztrátě fantazie. Od té doby straší tito nešťastníci na zemi, vykonávajíce ponižující práce šéfredaktorů, stranických funkcionářů, správců domů, úplných abstinentů apod.

    Naše trojice věrozvěstů, vedená sv. otcem K., z věrozvěstů nejstarším, se ale marně snažila dosíci dlásen. Tímto slovem pojmenovává Bohdan Šumavanský ona místa, sladká a úchvatná, kde bychom v určitém okamžiku strašně toužili být, ale kde nikdy být nemůžeme. Je to překrásné krhútské slovo, jedno z mála, které rozesmutňuje - a muže znamenat právě tak provoněnou stráň s posečeným senem jako náměstí s fontánou di Trevi či norský fjord. Nikdo nikdy ještě dlásen nedošel!
    Až po dlouhém čase, kdy v nás krhútský národ již ožil, opustil nás svatý otec Honza K., protože jej povinnosti volaly jinam. Odešli i dva pozoruhodní sektáři - Jožka Vagaday, který vystoupil s dogmatickým požadavkem připravovat rybu puhýše z Mejknína se třemi kmíny, což by narušilo v té době tak potřebnou jednotu národa (v níž je síla), neboť starokrhúti připravovali tuto rybu s jedním kmínem a mladokrhúti se dvěma a Olda Kryštofek, vynikající představitel krhútského obrození, který však neúnavně kázal, že Krhúti věří, že Zdeněk Nejedlý ješti žije.
    Ještě než došlo k těmto velikým odchodům, jest záhodno zmínit vlastenecký krhútský výlet na vepřové hody do jednoho Písku blízkých družstev: nezapomenutelné zůstane pak noční tažení Krhútu zpět do Písku, silnicí ozářenou lunou v úplňku. Byli jsme opojeni, oním večerem i svou existencí, a tak není divu, že přes širé, požehnané lány hřměl dobře organizovaný pozdrav z našich vysmolených, nadšených hrdel: "Žvýk-žíž-bžusta!"

POZNÁMKA: Tento pozdrav plně vystihuje všechny tři základní postuláty materiálního života Krhútů; v raném období by1 vytyčen zároveň jako mobilizující heslo. Žel, v nedávném období jsme se setkávali s hesly daleko slabomyslnijšími.

    Časem jsem se stal služebním postupem nejstarším věrozvěstem, sv. otcem a později avatárem. Tehdy jsem se znovu vypravil, pohnut, do lesů Zdaravášových a toulal jsem se nekonečnými údolími mezi Lysohorami a Škvoreckými vrchy. Kdysi byly zalesněny a rostly na nich urostlé a pokřivené sosnary a smolíci a brdečky a borovičky.
    Na lukách kvetly drobné trefulky, které si dívky s oblibou vplétaly do vlasů, zatímco něžný vaňáček dodával luhům barvitosti svou nenapodobitelnou vůní. Hojně tu rostly plodonosné grušy i opojný vinant. Tyto rozlehlé lučiny spásali beránkové a mezi kořínky se pohybovaly rozkošné kozičky, z jejichž mléka byl připravován znamenitý sýr puchmajer. V korunách stromu hnízdil pestrý pludek, často měnící barvy, a drobný putík, vyrážející zrána své triolety a rilky. Na březích močálů se povaloval nebezpečný kainar, ohrožující život lidí i bohů. Trosky hospod dosud stály na každém rozcestí: kdysi tu nesměl být hospodským žádný hrubín, rafaj či neruda, jen samí kratochvílové. Halas tu nebyl trpěn, zato každý hostáň tu byl srdečně vítán. Oblíbenou hospodskou krmí bylo oko puhýže, nesmírného rybáka: jedním okem puhýže se nasytilo osm koní nebo 42 mužů; dále pak urhoň na vošpetku, nezřídka politý tatarkou, nebo placatý mináč a drobný koyš. Vše se zapíjelo mrukátem, jen ti nejzámožnější si dopřávali branalda.
    Obklopen vždy novými a novými věrozvěsty a velekněžkami jsem pak chodil a kázal, ba i psal: ze všech končin Čech se hlásili noví a noví Krhúti, obrozenecká smršť se již nedala zastavit.

POZNÁMKA: Jeden z rychle zapomínaných a kdysi velmi populárních gruzínských badatelů v národnostních otázkách (tuším Džugašvili) charakterizoval na začátku tohoto století národ jako historicky vzniklou stabilní pospolitost řeči, území, hospodářského života a psychologického založení, projevujícího se v pospolitosti kultury. Je mi až trapné konstatovat, že se onen koryfej mýlil. Náš krhútský národ vůbec nevznikl historicky, není stabilní pospolitostí nemá vůbec svou vlastní řeč, neobývá žádné společné území nemá vůbec žádný hospodářský život ani svébytné psychologické založení, ba ani jeho pospolitá kultůra nestojí za zlámanou grešli. A přece, jaký je to národ!

    Konečně pak, když se národ rozrostl do obrovské šíře a když se vyskytly i umělkyně, ochotné zazpívat krhútsky árii o měsíčku na nebi vysokém, pocítili jsme nutkavou potřebu kodifikovat naše národní výdobytky, a proto byla přijata na 2. krhútském sjezdu 15. listopadu 1965 Pravidla krhútského národa, přiložená k této knížce jako doplněk, víceméně vkusný, mající posloužit jako návod k jednání, k inspiraci tápajícím v této krásné velké hře pro dospělé, oplodňující fantazii a uvolňující všechny ty krásné komplexy, které nás spojují s ostatními národy světa.

Obsah    DALŠÍ stránka