Kunětická hora u Pardubic, vévodící širému okolí v polabské rovině a tvořící
s malebnou zříceninou hradu na vrcholu již neodmyslitelný symbol východních Čech. V
blízkosti osamělé zvonovité hory, vyvřelé v třetihorách a převyšující úrodnou
nížinu o 81,5 m (305 m nad mořem), usazoval se člověk od nejstarších dob, jak
dokládají četné archeologické nálezy, a někam do těchto míst by podle Ptolemaiovy
mapy Velké Germánie bylo asi možno klást obchodní osadu Casurgis na kupecké stezce z
podunajského Carnunta. Historické prameny o hoře však mlčí nejen teď, ale ještě
hluboko do středověku a také vyprávění kronikáře Václava Hájka z Libočan o
Křesomyslově dvořanu Kunakovi (kolem roku 838 a 839), jenž prý dal hoře
pojmenování. Dne 25.června 1420 vytáhla ozbrojený husitský lid shromážděn na Kunětické hoře, podnícen kázáním vypuzeného hradeckého kališnického kněze Ambrože, a zmocnil se Hradce Králové, obsazeného Zikmundovou posádkou. V dubnu r.1421 za odvetného tažení Pražanů a Táboritů do východních Čech dobyl hejtman Diviš Bořek z Miletínka nepřátelského opěrného bodu, benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem, a s jeho panstvím získal i Kunětickou horu, na níž r.1423 zbudoval stejnojmenný hrad. Jako hlava jednoty orebské bojoval s Pražany i proti Žižkovi, úzce podporoval Zikmunda Korybutoviče a v bitvě u Lipan r.1434 v čele vojska panské jednoty se zasloužil o porážku táborských a sirotčích polních obcí. Aby dosáhl právního podkladu pro držbu hradu na Kunětické hoře a bývalého panství opatovického kláštera, neváhal nabídnout císaři Zikmundovi pomoc proti kališnickému Hradci. V r.1437 skrýval na čas na Kunětické Hoře Jana Rokycanu, prvního arcibiskupa podobojí.
Po Divišových potomcích vlastnil hrad král Jiří z Poděbrad a jeho synové. Tehdy byl stavebně doplňován a okolní krajina začala měnit ráz zakládáním rybníků a vodních děl.
R.1491 zároveň s Pardubicemi zakoupil Kunětickou Horu moravský velmož pan Vilém z Pernštejna a na Helfštejně. Za něho a jeho synů Vojtěcha a Jana, řečeného Bohatý, pohltila starší hrad nová velkolepá přestavba, ale již r. 1560 byl Jaroslav z Pernštejna nucen zboží i s Kunětickou Horou odprodat královské komoře.
Za třicetileté války, 17.listopadu 1645, po marném útoku na Pardubice dal švédský generál Torstenson hrad, hájený ke konci jen 28 muži, vypálit a pobořit. Zkáza stavby pokračovala a postup čedičových lomů, neprozřetelně otevřených v bocích hory samotnými Pernštejny, způsobil v r.1884 zřícení jihozápadní části hradu. Brzo nato, r.1896, zničil oheň budovy hospodářství, umístěného v předhradí.
Památku, o jejíž zachování se vedlo vleklé jednání již od r.1820, zachránil teprve Muzejní spolek v Pardubicích, když ji r.1917 najal a r.1919 koupil od vídeňského průmyslníka barona Drascheho z Vartinberka. Péče o hrad se ujalo Kunětické družstvo a v r.1923 až 1928 vypracoval architekt Dušan Jurkovič spolu s architektem J. Paclem návrh na obnovu a nové využití celé vnitřní části a předhradí. velkorysý, ale příliš osobitý a někdy památku nerespektující projekt, počítající ve velké míře s dřevem, oblíbeným to Jurkovičovým materiálem, byl již r.1928 opuštěn a zřícenina upravována podle jiných hledisek. V r.1953 se hrad stal státním kulturním majetkem.
Dnešní hrad v podobě z pernštejnské přestavby
tvoří tzv. "dolní ohrada", předhradí a palácová část. Jeho tvrdost
zajišťovala řada mohutných předrenesančních dělostřeleckých bastionů (z nichž
největší, jihovýchodní, původně přístupný dosud stojící brankou, je
rozsáhlejší než celý vnitřní hrad) a cestu chránilo šest bran, spojených po obou
stranách hradbou se zubatým cimbuřím. Z prvních dvou se dochovaly jen nepatrné
zbytky, podobně i z třetí, která měla padací most přes příkop, zasypaný teprve
nedávno při stavbě silnice. Poblíž - již uvnitř "dolní ohrady" - leží
bývalá hradní studna. Patrnější jsou trosky čtvrté brány, na páté bráně
zobrazuje kamenný reliéf erbovní pověst Pernštejnů, statečného uhlíře Vojtěcha
či Věnavu, zakladatele rodu, jenž zkrotil a před panovníkem sťal zubra a za to
dostal do znaku ve zlatém poli černou zubří hlavu s prstencem z houžve v nozdrách.
Věžovitá šestá brána s profilovanými ostěním oken slouží s přilehlou, budovou
potřebám rekonstrukce a s pátou branou tvoří torzo úprav podle Jurkovičova
projektu.