VánoceVánoce V předkřesťanských dobách naši předci
oslavovali zimní slunovrat, který pro ně znamenal návrat životodárného světla.
Cítili, že příroda se opět začne probouzet. Křesťanství již přineslo víru ve
zrození Spasitele. Bez zajímavosti není, že v lidovém prostředí došlo k
prostoupení obyčejů předkřesťanských i těch křesťanských. Vzniklá symbióza
byla velice silná a vžitá. Dokonce ji respektovala samotná církev.
V minulosti došlo k vymezení dvanácti vánočních nocí mezi
Narozením Páně a Zjevením Páně (svátek Tří králů). V roce 567 se začal nazývat
"svátým dvanáctidenním časem". Přesto, že lid po přijetí křesťanství
se přidržoval církevního kalendáře, ale v jeho obyčejové tradici se uchovalo širší
pojetí "svatých nocí".
Obecně zimní období bylo pro vesničany synonymem klidu, pohody. Po
náročné sklizni úrody byly chvíle odpočinu jistě zasloužené. Sousedé se za
zimních dlouhých večerů scházeli na besedy a při tom drali peří a předli příze.
Kouzelnou atmosféru dotvářelo světlo svíček
a krásná vůně vánočního stromku i vánočních pokrmů a cukroví, které provonělo
celý byt. Přes všechny zásahy, které vnesla moderní doba do vánoc, přesto zůstávají
tyto dny stále svátky pokoje a míru nejširším slova smyslu. Lidé mají v tuto dobu
nějak k sobě blíž, touží být spolu a prožívat chvíle rodinné pohody. Člověk
je v každé době, vědomě či nevědomě, zakotven v tradici. Vánoce jsou mnohověkým
darem lidské lásky.